Ahoj Tony. Posílám ti moje myšlenky, protože vím že někdy dlouho do noci přemýšlíš,co semnou je, proč jsem nezvěstná a co se vůbec v ten osudný den stalo. Dneska, v můj poslední den ti to hodlám všechno vysvětlit. Aby ses už netrápil. Stačí že se trápím já.Všechno si to do puntíku vybavuju.
Stalo se to před dvěma měsíci. Bylo slunečné odpoledne, pátek, 6.října. Tehdy jsem se s mamkou hrozně pohádala. Hádky byly u nás na denním pořádku. S ma
mkou jsme se vždycky hádaly o strašný blbosti.Asi si myslela že party u Martyho na zahradě je taky blbost a tak mi dala domácí vězení.Ostatně jako vždycky. Nesnášela jsem jí. Ještě v pokoji jsem na ní dalších 15 minut nadávala.Já vím, vždycky jsi mi říkal, že jí mám nechat být , a neprovokovat jí svými poněkud drzými hláškami a urážkami. Možná že jsi měl z části pravdu, ale já tě nechtěla poslouchat. Byla jsem přesvědčená, že máma je cholerická, puntičkářská a k tomu ještě děsně konzervativní bába, která pro mě vůbec nemá pochopení. Za tím jsem si stála a kašlala na všechny, kteří mi radili něco jinýho než mou verzi. Na rozdíl od tebe jsem měla fakt děsný rodiče, vždyť víš. Táta bydlel 500 km od našeho domu a máma byla taková, jaká byla. A přes svojí konzervativnost mi zakazovala všechny mejdany kde se pilo, kouřilo, hulilo, fetovalo a ještě další a další věci. Nevěřila mi, že nic z toho nedělám. Vždycky ze mě udělala tu největší feťačku , mrchu a šlapku zároveň. Tři v jednom, jak říkala Mary.Mámu jsem prostě nenáviděla. Kolikrát jsem už chtěla odjet za tátou do Oklahomy. Jenže jedna věc mě tady držela. A to jsi byl ty,
Tony. Já….milovala jsem tě a nedokázala jsem si představit život bez tebe. Bez tvých vtipných radikálních názorů, bez tvýho krásnýho,milýho úsměvu a taky bez tvýho nádherně vonícího parfému, kterej jsem ti koupila před rokem na tvý šestnáctiny. To mně tady jako jediný drželo. A tak jsem přežívala krutý dny s máminou sparťansou výchovou a těšila se, jak ti večer padnu do náruče. Jenže v pátek tohle nebylo možný uskutečnit. Měla jsem p
rostě domácí vězení a tečka . Proč mně máma radši nebila, nesnáším tyhle zarachy.V pátek jsem ztratila nervy. Zapla jsem telku,zamkla pokoj a oknem jsem zdrhla ven na ulici. Už byla tma.Měli jsme se setkat na náměstí v půl osmý. Pospíchala jsem, abych se zase nezpozdila. Přiznávám, zpoždění jsem měla, protože když jsem dorazila na náměstí , bylo tři čtvrtě na osm. Čekal jsi tam na mě patnáct minut. Vždycky jsem se ti za to omlouvala, protože tys byl přesnej jako hodinky a já ta, která má fůru času a přesto se zpozdí. Nikdy jsem nemohla pochopit že ti to na mně nevadilo.Byl jsi na mně strašně hodnej.Byl jsi jedinej člověk na světě, který byl na mně milej a bral mně takovou jaká jsem.Vždycky, když jsem měla trable, jsem ti hodinami vyprávěla jakej to mám pos**** život a jak mně to tady už nebaví. A tys mně vždycky vyslechl. Nikdy jsi mi neřekl ať jsem zticha, protože tě to už nebaví poslouchat, nikdy. A za to ti strašně děkuju. V pátek jsem ti taky vyprávěla, jak je moje máma hrozná. Byla jsem na ní fakt moc naštvaná a doufala jsem, že když se objevím na party, tutově zapomenu na celou aféru s mou matkou. Taky jsem si přísahala, že dodržím slib, kterej jsme si vymysleli , když jsme spolu začali chodit, a sice že na mejdanech nebudeme pít. Byly totiž i situace, kdy jsem skoro na náš neobyčejný slib zapomněla.
Přišli jsme přesně na začátek party. Marty udělal typickej americkej mejdan na zahradě s bazénem, spustou fajn muziky, ale taky i s chlastem a chlápkama, kteří se každýho ptali jestli nechce koupit nějakej ten fet. Samozřejmě že vetšina zpočátku nechtěla, ale našli se i takoví, co to rozjeli už na začátku. Pro mě byla nejlepší droga tanec. Dokázala jsem tanc
ovat třeba i několik hodin. Pamatuju se, že sis vždycky šel sednout, protože se ti už nechtělo a já tě verbovala abys šel ještě tančit.Milovala jsem hudbu a tanec.A samozřejmě tebe. Nic jinýho jsem k životu nepotřebovala.Škola byla odporná pruda a doma to bylo jak na válečným poli. Jenže v ten odpornej pátek jsem hrozně moc chybovala, Tony. Nejdřív jsme se s Mary opily a pak se nás Paul zeptal jesli si nedáme extázku.Vážně přísahám, byla jsem už připravená říct tomu zfetovanýmu dreďákovi ne, ale Mary najednou přišla s nápadem, že bude sranda a že se skvěle odvážem, když si tu extázi dáme.Dívala jsem se na ní a říkala si,že je den ode dne horší.Taková, jako by byla vyměněná, nebo já nevím.Začala mně překecávat.Kdybych nebyla opilá, tak bych jí jasně uměla říct do očí , že si to odporný svinstvo v žádným případě nedám.Jen
že alkohol dělá divy a já si neuvědomovala,co dělám.Tak jsme si to teda vzaly.Tak trochu jsem doufala, že možná je to jen aspirin a ten týpek nás chtěl napálit,ale ve skrytu duše jsem věděla že to absolutně není pravda.Jedinej, kdo měl v něčem pravdu byla Mary, která mi tvrdila že bude odvaz. Taky že byl.Tancovala jsem, smála se, flirtovala s každým klukem,zpívala jsem hity osmdesátých let, měla jsem tolik energie, že to bylo až nepopsatelně krásný.Na konflikt s mámou jsem taky zapomněla a cítila jsem,že jsem někde úplně jinde, tam, kde si každej může dělat co chce a nikdo mu nic neříká.Byla jsem tak volná,tak neuvěřitelně volná, jako ptáčci přelétající z jednoho elektrickýho drátu na druhej.Možná, že jsem ti to tehdy říkala.Vzpomínám si na ten tvůj pohled.Pohled, kterej jasně dával najevo, že jsem zrádce.Okamžitě jsi poznal, že jsem opilá a sjetá.Tvoje veselá tvář zesmutněla a tvý oči jakoby říkaly "Proč? Vždyť ten náš slib…." A já blbá kráva jsem si s toho nic nedělala a ještě jsem ti řekla ať příjdeš do tý velký červený haly za Martyho domem.
Vyšla jsem ven.Krásně svítil měsíc,kterej byl podle mýho vidění rozdvojenej.Smála jsem se z toho. Nevím, co na tom bylo vtipnýho, každopádně jsem se smála ,mluvila s trávou a ptala se ovcí, proč si nedaj piercing . Po
deseti minutách kecání s ovcema a trávou jsem došla k červený hale.Nesvítilo při ní světlo a bylo to tam vážně podivný.Obvykle už bych v takový situaci vzala roha,ale teď, když jsem všechno viděla v růžovým světle jsem se vůbec nebála.Otevřela jsem dveře do červený budovy a vesele vstoupila. Byla tam hrozná tma a prázdno. Neviděla jsem tam nic.Jen tmu.posadila jsem se na zem a začala si zpívat New York,New York od Franka Sinatry.Najednou jsem uslyšela kroky.Pomyslela jsem si, že jsi to ty, tak jsem přestala zpívat a začala se smát.Chtěla jsem jít k tobě blíž,ale nic jsem neviděla a bála jsem se, že do něčeho narazím, tak jsem zůstala sedět.Ptala jsem se tě, jestli jsi to vážně ty, ale nikdo nic neodpovídal.Kroky se neustále přibližovaly a já se ptala kdo je to.A nic.Jen ticho.Hrobové ticho a kroky , jejichž zvuk se rozléhal po celý mega budově.V tý chvíli mně zamrazilo v zádech.Hnusnej pocit, kterej jsem nikdy v životě neměla.Pocit strachu se projevil na mým těle.Pořád jsem se ptala kdo je to, byla jsem čím dál tim víc nervózní , ale nic.Ta osoba neodpovídala. Její kroky jsem slyšela stále zřetelněji.Stála u mě a nejspíš na mně koukala.Nemohla jsem to nijak zjistit,v budově panovala tma ,nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela,jen jsem cítila, jak mi podivný fantom přikládá něco studenýho,kovovýho a neuvěřitelně ostrýho na krk.Nůž.Někdo mně chce podřezat nebo co?! Rozesmála jsem se, protože jsem si začala myslet, že je to jen kanadskej žertík.Víš jací jsou kluci ze třídy,samej černej humor.Tak jsem mu řekla ať toho nechá, že se chci jít ještě bavit a ne tady tvrdnout půl hodiny s někým, kdo si chce ze mě vystřelit.On ale neodpověděl , jen mi pořád silněji a siln
ěji tiskl nůž ke krku . Tonny,dostala jsem takový strach.Nebyls to ani ty, ani kluci a myšlenka,že mně podřízne, ve mně vzbuzovala panickou hrůzu!Nesnáším krev ani vraždy a z masakrů hrajících v telce se mi zvedá žaludek.Zase mně zamrazilo v zádech.Chtěla jsem zdrhnou, ale nešlo to.Možná že by mně pak chytil a vrazil mi tu kudlu do zad.Tak jsem radši zůstala na místě a nehýbala se.Osoba ke mně najednou promluvila.Řekla,že mám sní jít do auta.Poslechla jsem, asi si už domyslíš proč.Pomalými krůčky jsem šla s ní
m.tehdy jsem ho poprvé uviděla.Byl to muž,vysoký asi jako náš tělocvikář a měl černou masku.Otevřel dveře a strčil mně na zadní sedátko. Spoutal mi nohy a ruce abych nemohla utýct.Teď už to bylo fakt dost vážné.Skoušela jsem volat o pomoc,ale nikdo mně neslyšel.Proč???Proč si nikdo nevšiml,že jsem odešla?? Proč sis toho nevšiml ty, Tony? Chápu,byls na mně naštvanej.Promiň.Jeli jsme asi půl hodiny.Ten muž v černý masce si pustil rádio. Právě hrál Fank Sinatra a já se rozbrečela.Brečela jsem tak dlouho,dokud jsem nedostala hysterickej záchvat.Tomu chlápkovi už pravděpodobně docházely nervy.Seřval mně jako psa,že prej ať jsem sticha nebo mně podřízne a mou mrtvolu pošle mámě.Ztichla jsem teda.Bála jsem se.Nemohla jsem si uřít slzy.
Dojeli jsme na velké rozlehlé pole.Uprostěd něj stála velká vila bez záclon.Patřila tomu chlapovi.Šli jsme tam,přikázal mi ať stojím a ani se nehnu, nebo že mně prej shodí ze schodů.Tak jsem raději stála.Vešli jsme dovnitř tý obrovský vily.Nikdy jsem neviděla jak to tam má zařízený,jelikož nezapínal světla a v oknech měl asi rolety, takže to všechno ještě tmu zhoršovalo.Zavedl mně do podivně páchnoucí, zplesnivělé místnosti .Dodal, že se ocitáme právě v jeho překrásným sklepení a že tady strávím zbytek svýho krátkýho života.Do hlavy mi přicházela jen jedna myšlenka.Brzy mně zabije.A já nikdy neuvidím tebe
,kamarádky ani mámu.Zase jsem se rozbrečela.Byla jsem zoufalá.Cítila jsem se jak vězeň,odsouzený na doživotí.Anebo lépe vystiženo na popravu.Ale já na rozdíl od odsouzenců jsem byla nevinná. Nic jsem tomu člověku neprovedla.Pane Bože,odpust´ mi všechny přestupky a hříchy a všechno zlé co jsem komu udělala.Odjakživa jsem se bála smrti.Měla jsem z ní panický strach.Teď umřu s hrůzou v očích.Začala jsem na celou místnost řvát.Řvát a ječet a brečet a všechno možný ,jen abych se odsud dostala.K mé smůle to nebyl dobrý nápad.Dal mi facku a zavřel mně do hnusný železný klece s tvrdou matrací! Tonny, on mně zavřel do klece,chápeš?! Kdybys jenom věděl jaký jsem měla v tu chvíli pocity. Má duše a osobnost se ztrácela někde v nedohlednu.V srdci bylo něco horšího než zoufalství.Byla jsem jak malá laboratorní krysa,zavřená přes celej svůj smutnej život v kleci.Nikdy neuviděla přírodu a byla o všechno ochuzena. O domov,o lásku.O všechno.Otrokyně nejistoty.Fantom odešel.Zamknul mně v kleci a odešel se dívat na TV! Ten hajzl mně tady nechal o hladu,nechal mně trpět a užírat se v tom železným akváriu! Myslel si ,že jsem nejspíš zvíře! Mohla jsem řvát pomoc,mohla jsem brečet,nikdo mně neslyšel.Každej si spokojeně seděl doma a o nic se nestaral.TeĎ už nikdy nevyjdu ven a neobejmu tě, Tonny. Jsem přivázána cizím člověkem jako pes při obchodu,kterýho už nikdo nechce.Co bude na druhý den? Zabije mně? Bude mně mučit? Nebo mě jen tak zneužije a pak zase zavře do tý klece?! Nic z toho nebylo .Ráno přišel, odvázal mi ruce a do klece m
i dal talíř s hranolkama a petku s vodou.Vysvětloval mi,že na záchod budu chodit dva krát denně a že ať mně ani nenapadne zdrhnout. Prosila jsem ho ať mně pustí.Bylo pozdě.Odešel. Koukala jsem se na ty hranolky a vodu.Je v nich jed, nebo kyselina? Dlouho jsem váhala,ale nakonec zvítězil hlad.Snědla jsem hranolky a nechala si trochu vody na večer.Modlila jsem se aby si všimli že nejsem na mejdanu.Aby zavolali policii.A aby mně našli! Já chci domů Pane Bože!!! Celej tenhle harmonogram se opakoval každej den.Seděla jsem v kleci,jedla jednou denně,chodila na záchod dva krát denně.Odporná ,posraná kopka!Páchlo to tam smrtí.Možná už někoho zabil.Nejhorší ale bylo to hrobový ticho..ticho…nic….jen ticho…jak na hřbitově.Jednou si pamatuju,že mně pustil ven.Měla jsem možnost útěku.A já neutekla.Bála jsem se.A nesnášela můj život!Přála jsem si abych se jednou probudila a zjistila, že všechno tohle byl jen zlý sen,noční můra.To bych se pak podívala do okna a celá vize snu by zmizela s větrem, jak říkávala moje babička, kterou jsem nade všechno měla ráda.Dávala mi naději a smysl života.
Už je to dva měsíce,co jsem tady.Nikdo mně zatím nenašel a ani nenajde.Stojím teď nad vlastním hrobem a na sto procent vím, že umřu. Už ho to se mnou nebavilo.Dneska ráno mně vzbudil a řekl ať s ním jdu na zahradu.Dal mi do ruky krumpáč a nařídil mi kopat jámu.Velkou jámu.Ptala jsem se ho,proč, k čemu to bude.Neodpověděl. Jako vždycky.Došlo mi to. Umřu.Jáma už je vykopaná.Už se ke mně blíží.Moje smrt bude pro něj ten největší adrenalin.Strč
í mě a já padám.Padám do jámy.Už není úniku.Prosím pána boha ať neumírám tak mladá!Prosím jeho ať to nedělá! Ať mně klidně zavře zase do klece ale ať nemusím umřít.Nic neříká.Dívá se mi do očí a háže na mně hlínu.Hrozně spěchá a je nervozní.Nejspíš se už těší na tu show.Pořád ho prosím.Celá se třesu a srdce mi tluče rychle.Tik tak tik tak tik tak….Nechci umřít Tonny!! Prosím zachraň mně Tonny!!! Přijeď sem a zastřel ho! Nebo ho zavři do klece!!! Ale udělej něco!!!!Nechci tady být,Tonny já umírám!!!! Maminko prosím přiveď sem policii! Zabijte ho někdo!! On mně chce pohřbít zaživa.Vyžívá se v tom!! Je to psychopat co nezná hranic! Tonny,když umřu nikdo se o něm nedozví. Nikdo mu nedá doživotí.Nikdo ho nezavře do klece! Prosím!!!!! Zachraňte mně!!!!Zase mně nikdo neslyší.Jen vrah se usmívá.Jsem víc a víc zasypaná.Pořád ho prosím.Říká, že si nezasloužím žít.Chci mu oponovat,ale nemám sílu.Pořád ho neustále prosím.Je neoblomný.Odporný,krutý ničitel mladých životů.Vysmívá se mi,líbí se mu,že nemůžu nic dělat. Mám to vzdát? Teď už jo. Zasypal mně celou. Ležím ve svý vlastní hrobce,ležím metry a metry pod zemí. Nikdo mně nevidí,nikdo mně neslyší.Zkouším volat o pomoc!! Žádná odpověď. Tonny,umírám. Mám už jenom pár minut života.Ani bych se nedivila, kdyby mi ta zrůda vrazila kůl do srdce.Jenže já vím, že to neudělá.Baví ho sledovat, jak umírám.Odejde do práce a za pár dnů půjde vykopat moje shnilý tělo, prolezlý červama.Nebudu mít v sobě ani známku života.To nejdražší co nám bylo kdy přiděleno.Vážně se tím baví.Pohřbena zaživa.Pane,proč jsi mi nepomohl? Už jen pár minut mně dělí od smrti.T
ěžko se mi dýchá. Kdybych teď měla možnost vrátit čas,byla bych štěstím bez sebe! Skákala bych radostí!! Ale bohužel,smrt se nenávratně blíží a já se chci omluvit mamince.Za to,že jsem na ní byla drzá a dělala jsem si co jsem chtěla. Maminko mám tě tak moc ráda!! Zbožňuju tě!, Maminko !! proč mi nemůžeš pomoct?Vím že po nocích pláčeš a trápíš se. Mám tě tak ráda mami. Prosím,vyřiď tátovi že ho mám taky moc moc moc ráda.Mary, prosíme přestaň chodit po akcích a nepij tolik ať nedopadneš jako já.Mám tě moc ráda,bylas mou nejlepší kamarádkou.Pamatuju si,když jsme se poprvé potkaly, to nám bylo šest.Hrály jsme si na nemocnici.Mary,už tě asi nikdy nepotkám,ale……věřím, že si najdeš podobou kámošku jako jsem já.Tonny………………já…..moc se za všechno omlouvám..za to ,že jsem si stěžovala na svět.Za to,že jsem se tehdy opila a nafetovala.Kdyby ne porušení slibu,nic z toho by se nestalo.Miluju tě a děkuju ti za všechno.Za všechno,co jsi kdy pro mě udělal.Třeba jak jsem utekla z domu a tys mi řekl že můžu přespat.byl jsi můj anděl strážný.Ale před tímhle jsi mn
ě ochránit nemohl. Už nemám sílu.Dech se mi zkracuje.Je tady teplo jak v sauně a před očima mám tmu. Kolem sebe slyším hrobové ticho.Pomoc!! Já chci žít panebože!! Prosím!! Pomoc!! Pomozte mi někdo!!!!! Mám poslední šanci, prosím!!! Já chci zůstat tady!! Na světě!!! Chci………..V plících už nemám nic.Ani kapičku vzduchu.Prosím ještě jeden nádech.Bohužel. Nikdo mně neslyší....